Ačkoli jsme přijeli nad ránem, na přistávačce byla mega párty, přesněji festival létání. Kromě skočné hudby a množství padáčkářů se tento mejdan projevoval také výskytem několika tandemistů v třpytivých pohádkových maskách na startu další den.

Letový den 1. Dopoledne jsme poprvé vyjeli na jižně orientovanou startovačku, dost širokou a prudkou pro pohodlný start i za slabšího větru. Startovat se při bočním větru dá i na jihovýchod, kde už je ale vzletový prostor o poznání kratší a kamenitější. Ten den se vítr trochu točil, ale daly se najít intervaly pro komfortní start s několika rychlejšími kroky. Druhý let byl už na startu zajímavější, jelikož vítr foukal už spíše vůbec nebo špatně, ale nic co by se nedalo zvládnout. Ostatně místní borci znalí podmínek, jak se i v dalších dnech ukázalo, neměli se starty i při špatném větru, byl-li slabý, problém. Létání bylo krásné, dostupy pár set metrů nad kopec. Přistávačka pod Sopotem je poměrně velká, ale ne vždy dostačující – často nad ní vzniká termika, která přistání značně komplikuje, proto byli účastníci poučeni, že je třeba důsledně vyklesávat před přistávačkou.

Večer jsme se odebrali do nedaleké rybářské restaurace (byla u rybníka a podávali tam ryby), kde jsme pojedli, popili a pak dvě hodiny na odchodu strávili luštěním azbuky na pokladním dokladu ve snaze si útratu rozdělit, což nám ale v zásadě nevadilo, jelikož nám u toho ještě nalívali.

Úterý byl opět letový den s podobnými podmínkami jako v pondělí, tj. slabší vítr a slušná termika, zvláště odpoledne. Jeden z nás se pokusil o přelet nebo spíše odlet na západ po hřebeni. Přistání na sebe nenechalo dlouho čekat. Cesta k cestě však po té byla dlouhá a procházející místní romskou osadou, kterou tento člen naši výpravy prošel dle svých slov „svižně“.

Předpověď na středu nebyla příliš optimistická, což se potvrdilo ráno, a tak jsme vyrazili na východ do Burgasu, poblíž něhož by se měl nacházet kopec k letu vhodný. Cesta byla dlouhá a tak jsme do města dorazili v podvečer. Nejprve jsme se statečně vrhli do vln a posléze se Kamil s Markétou statečně vrhli do vzduchu nad pláží. Bríza ještě slušně pofukovala a Kamil vystopoval letecký terén „Sea Garden“. Především tedy garden, protože vegetace tam bylo více než dost a samotná startovačka na okraji parku nad mořem měla rozlohu asi 3x4 metry. Mohlo by se to zdát málo, ale ke startu stačil velice jednoduchý manévr, kdy si rozložíte padák na chodník nad svahem, zvednete ho nad hlavu, vystoupáte takto pár metrů do celkem prudkého svahu, abyste se vzdálili břízkám za zády, otočíte se a letíte – pak už jen svahovačka dokud to fouká a přistání asi o 20 metrů níže na pláži. Každopádně se nedalo stěžovat si na nedostatek obecenstva během startů, zvláště toho druhého, Markétina, kdy už vítr od moře slábnul, což činilo celý manévr značně obtížnějším.

Po večeři asi kolem půlnoci jsme se vyrazili najít vhodné místo na přespání, tj. kemp. To se nám bohužel nepodařilo, a tak jsme se rozložili uprostřed polí nedaleko hlavní cesty. V noci se stal zajímavý incident některými účastníky popisován zhruba takto: po ulehnutí se začalo postupně z různých stran ozývat psí štěkání a výstřely, které se postupně přibližovaly, až bylo slyšet hlasy a štěkot poměrně blízko ležení. Po jednom z výstřelů na spacáky těchto členů dopadla sprška pravděpodobně broků a ve vzduchu byl cítit střelný prach. Tito se po té odebrali přespat raději do dodávky.

Ráno jsme vyrazili dále na sever k letovému terénu Kableškovo. Šlo o kopec s převýšením cca 80 metrů vzdálený asi 5 km od moře – ideální pro létání na bríze. Na tu jsme si ale bohužel museli docela počkat, až se v poledne bezvětří najednou proměnilo v 7+. Vytáhli jsme tedy kite a děti z  osady na úpatí kopce, které se mezi tím na startovačce namnožily asi na 20, měly radost. V tom nám však jeden z členů výpravy ukázal, že s tak silným větrem (a jak se později vyšlo najevo podváženým padákem) se dá startovat i z úpatí kopce, kam jsme se letuchtiví vydali. Nicméně nakonec šlo pouze o nácvik křížových startů v bodláčí, což ale bylo v zásadě dobré, protože se ukázalo, že ne všichni členové výpravy tento manévr mají v ruce. Kolem 16 hodiny se vítr optimalizoval a za statečné asistence Kamila na startu (přidržování, abychom se předčasně nevznesli) jsme se dostali do vzduchu a krásně si za stálých podmínek polítali na asi 150 m dlouhém hřebínku.

Večer jsme se dle předpovědi přesunuli zpátky do hor poblíž Dobrostanu, nicméně v pátek foukal silný západní vítr, a tak jsme se jen podívali na tamní severně orientovanou startovačku. Odpoledne jsme navštívili letecké muzeum v Plovdivu a večer jsme se přesunuli opět pod Sopot. Ani v sobotu nebyly letecké podmínky ideální – na startu foukalo „divně“ což byla i v tomto případě indikace rotorové strany kopce, o čemž svědčilo i lehké poklapávání vzlétávajících padáků. Místní nás nicméně (svými výkony) ujistili, že na tomto kopci nejde o neletové podmínky, a tak jsme po zmírnění podmínek lačně naskákali do vzduchu – po odlétnutí od kopce už byl let poměrně klidný, jak jen to v termice jde. V podvečer jsme stihli ještě jeden let, až na jednoho účastníka zájezdu, který zaútočil při přistání svým kolenem na jedno (mimochodem zdaleka nejdražší) z aut na blízkém parkovišti, což bylo třeba řešit jako pojistnou událost (na autě).

V neděli ti méně zdatní jedinci, kteří museli v pondělí vytvářet hodnoty v práci, už odjeli směrem ČR, většina zůstala na Sopotu. Ti co zůstali si ještě skvěle polétali se spřátelenou výpravou ze spřátelené školy a pak se vydali na noční stíhací jízdu do práce. Bohužel se včasný návrat nepodařil, ale zážitky z celého výletu byly natolik silné a intenzivní, že to snad nikomu ani nevadilo.