Další soutěží, které jsme se s Kamilem zúčastnili, byl světový pohár. Konkrétně 3. kolo, kdy do konce zbývá již jediné a to v Rakouském Stubaital, které se uskuteční první víkend v říjnu (je možné se přidat :) ).

3. kolo hostila Bosna a Hercegovina kousek od hlavního města Sarajeva v olympijském středisku Bjelašnica.

Při přípravách na cestu zjišťujeme, že v celé Bosně snad nesou žádné cesty. Mapy jsou nepřesné či snad žádné? Routeplannery si s cílem v Sarajevu neví rady. No to bude výlet. Vyjet chceme něco po poledni v pátek večer, abychom stihli ranní registraci v 8 hodin. Nakonec vyjíždíme kolem 8 večer. Trasa v GPS,  kterou se nám nakonec podařilo nějak vyvinout ukazuje čas dojezdu něco po 10 hodině. No paráda. Šlapeme tedy "Krasavci" na pedálek abychom ztrátu dohnali. Zastávky jen na tankování, spánek zakázán! V brzkých ranních hodinách se začínáme přibližovat k bosenským hranicím. Cesta se stává horší a horší, mapa méně a méně přesná. Pracujeme s GPS v autě i v telefonu, s vytištěnou mapkou a s navigací dotazem. Nakonec přeci jen překonáváme hranice a horskými průsmyky pokračujeme dále. Kolem 8 hodiny se mezi horami před námi otevírá město Sarajevo. Nádherná scenérie s malinkatými domečky vysoko v kopcích až po mrakodrapy v novém centru města. Každý kousek prostoru je využit pro obydlí. Projíždíme klikatou cestou mezi kopci do města. 1. číst je zřejmě staré a muslimské centrum. Všude mešity, dřevěné krámky, vetešnictví... Dále se dostáváme do nového centra kde nás vítají obrovské skleněné budovy, mrakodrapy, hotely... dále projíždíme obytnou částí z let 60., jeden uniformní činžovní dům vedle druhého, jejichž jedinou odlišností byly různě poskládané díry po kulkách a bombardování. Okrajové části města jsou již malinké domky, většinou ne příliš dokončené, ale obytné. Čas nás tlačí, tak není prostor pro okukování. Místo přistání je ještě cca 30 km daleko. Řítíme se po klikatých horských cestách, míjíme cedule s nápisy pozor miny. To bude motivace pro přesné přistání  :)

 

Na místo přijíždíme po půl deváté. Registraci jsem vyřešili po telefonu, takže teď jen zaplatit startovné, nabalit věci a jedem lanovkou na kopec. Padáky startují jeden za druhým. Chvílemi je ve vzduchu i 5 padáků letících na terč. Již při prvním pohledu na přistávací loučku je jasné, že tady to vůbec snadné nebude. Přistání je na dojezdu sjezdovky obehnané kopci ze všech stran, budovou lanovky, sloupy s osvětlením, dráty a jinými překážkami. V průběhu dopoledne se ke stísněnému prostoru přidává silná termika a rotor za kopcem a překážkami. Při prvním letu a přistání se oba s Kamilem ujišťujeme, že přežít v tomto závodě bude to nejdůležitější. Mě se při prvním letu z hladu a nevyspání podlamují kolínka a dotýkám se na placce sedačkou, takže hned připisuji skóre nejvyšší a to 1000b. Kamil také přistává poměrně tvrdě, ale daří se mu přistání ustát a připisuje v tomto závodě skvělých 13 cm. V druhém kole si s ním lehce zahrála turbulence a přistává na 73 cm, já letím na jistotu a dávám tam nelichotivých 235 cm. V sobotu se ještě daří uletět kolo 3. kde mi se daří přistát za 7 a Kamilovi za 51. Večer nás čeká párty s velmi chutným bosenským jídlem a již méně chutným pivem. Pak už jen zasloužený spánek. Na noc jsme pozvaní jedním bosňanem k němu domů a tak ještě musím chvíli konverzovat (asi do 2) a pak už opravdu spát. Budíček je hostitelem velmi tvrdý a v 6 hodin ráno. Aby nebyl tvrdý, když ještě před pár lety pokládal miny po okolí... V 8 hodin již opět popošlapujeme po přistávačce a čekáme na 4. kolo. Výsledek pro Kamila je 215 pro mě o 200 cm méně. 5. kolo organizátoři vyhlásili jako posledním, které se létá v opačném pořadí dle aktuálních výsledků. Já letím někde v druhé desítce od konce, Kamil jako 2. od konce. Termika je již natolik silná, že ani na uších není možné se dostat na přistání. Létám tedy nad přistáním s dalšími osmi piloty, kteří se chtějí trefit co nejblíže středu terče. Nakonec se to daří, jen s tím že se na finální přiblížení dostávám s jednou pilotkou s Malajsie, a tak volím ústup, přistávám jinde a jdu na rejump. Kamil mezitím přistává za jeho prvních 0 cm. Raduje se převelice a čeká až jej přijdu pochválit (letos poprvé :) ), nedočkává se. Já už mezi tím sedím na lanovce a jedu vyběhnout na start. Schvácená přibíhám a hned startuji. Podmínky jsou opravdu velmi hravé. Mě se daří přistát na 45 cm. 

 

Vyhlášení je jedno z těch vydařených co jsme zatím poznali. Jdu si tedy na bedničku pro zlatou medaili v ženách. Na bedně pózujeme snad hodinu, foto zprava, zleva, s rukou nahoře pak dole... Dále je vyhlašována kategorie individual, tedy celkové pořadí. Chystáme se s Kamilem že se půjdeme oba postavit na čestné místo pro 10 nejlepších. Jaké však to zklamání, když vyhlásili 10., 9., 8., ... 6., 5., Kamil ... 7. místo se jím nějak propadlo do země. Zvláštní. Docela nechápavě jde Kamil za organizátorem, který se ho zděšeně ptá: "A jako co bychom dělali kdyby byla 3.?" ... Chvíli před vyhlášením se mnou dělala rozhovor jedna novinářka z časopisu pro ženy, ptala se zda jsem se setkala s diskriminací v tomto sportu. Odpověděla jsem, že ne. Bohužel ani ne hodinu po této odpovědi bych mluvila jinak :( . Zklamání z námi nepochipitelného jednání hlavního organizátora světového poháru je veliké. Odjíždíme tedy byť s úspěchy, ale zároveň s lítostí nad záští vůči úspěšným ženám.